GRAFFITI

Jak již bylo řečeno, pomalovat vagón metra, to není jako pomalovat zeď. První překážkou je fakt, že soupravy se jaksi pohybují, což pro sprejery znamenalo nutnost nalézt místo, kde vagóny stojí, pokud možno nehlídány. Velmi záhy objevili depa pražského metra, prvním z nich, které je známo jako cíl tvůrců graffiti, byla odstavná kolej u stanice metra Kačerov. Ta začala být z pohledu vedení metra tak nechvalně známá, že zajistilo monitorování místa bezpečnostní službou. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat - úspěšný zátah, kdy se podařilo lapit 4 mladistvé sprejery ve vestibulu metra Kačerov při návratu z “akce”, znamenal nutnost hledat nová místa a zejména, zlepšit organizaci a postupy. Již nestačilo překonat nějaký plot a v klidu “pracovat”. Crews byly zpřísňujícími se bezpečnostními opatřeními nuceny stát se skutečnými duchy, kteří mají v malíčku všechny slabiny ostrahy dep.

Postupem času ustoupili CSA do ústraní a na jejich místa nastoupila spousta mladé krve. Nyní hovoříme o boomu graffiti u nás, ohraničeném půlí roku 1994 a konče cca rokem 1996. Sprejů se v této době chopila velká skupina zcela nesourodých lidí, která ovšem měla cosi společné - crews si mezi sebou vzájemně konkurovaly, čí výtvory budou více vidět. Stala se podobná situace, jako kdysi v USA - lákadlo být tou nejlepší a nejznámější crew znamenalo nutnost podnikat doslova sebevražedné akce, malovat na nejpodivnější a nejnedostupnější místa ty největší obrazy… a metro pochopitelně nezůstalo ušetřeno. Z této doby pochází maximum pomalovaných vagónů, což také vybičovalo vedení dopravce k rázným činům. Obě “strany” sahaly ke skutečně tvrdým prostředkům, které si ničím nezadaly s tvrdým přístupem např. v USA či Německu. Nepomáhalo chytat sprejery, beroucí depa doslova útokem. Na místo jednoho chyceného druhý den nastoupili hned dva a nejen to, i ti chycení se záhy vraceli.

Kupříkladu jistá pražská crew šla po vagónech metra skutečně “natvrdo”. Objevili jisté depo, kde se dalo malovat celkem nerušeně, ale nejen to. Prosákly kdysi informace, že na “akce” chodí doslova jako útočná skupina, kterou mají doprovázet jacísi “ninjové” - mladíci cvičení v nějaké formě japonského bojového umění, kteří skutečně nemají strach fyzicky napadnout ostrahu objektu, stejně tak že zřídili precizní hlídky, upozorňující na cokoliv podezřelého. Během působení této crew vyjela skutečně málokterá souprava na trase A bez kreseb na stěnách vagónů, a že nešlo o nic skromného. Vyjely i nyní již legendární “whole cars” (vagóny postříkané po celé ploše včetně oken), které již posunuly graffiti v pražském metru do absolutna. Byla to doba extáze graffiti, kdy se původně zcela undergroundová záležitost pár desítek lidí, co se osobně znali, vyvinula v jakousi součást skateboardové/hip-hopové kultury, s čímž souvisel i vznik prvních skutečných graffiti časopisů a dokonce obchodů, majících speciální sortiment barev i pomůcek pro graffiti (jako byly zejména trysky na spreje, jelikož k balení přidávané nejsou pro účel graffiti vhodné). Největší vliv však nelze upřít seriálu o graffiti, který začal vycházet v celkem nevýrazném časopisu pro mladé “Popstar“.Ten byl psán skutečně erudovaně a reagoval na činnost skutečných pražských sprejerských špiček, jako byla crew TCP. Nelze nezmínit ani dlouhodobou “družbu” s německými, ponejvíce berlínskými writery, kteří s chutí podnikali nájezdy na Prahu, doprovázeni svými místními protějšky.

Je otázkou, zda toto zpopularizování přineslo graffiti další expanzi či naopak, odsoudilo ho k agónii, která obvykle přichází s přílivem mas do nějaké původně omezené subkultury. Spíše vstoupilo do podvědomí pražských a potažmo českých teenagerů jako jistá možno seberealizace a proto nebylo nějakého většího města či části Prahy, kde by člověk nenarazil na nějaké místní writery. Jiná situace ovšem začala být v metru - bylo pouze otázkou času, kdy DP najde účinné postupy proti sprejerům. Kromě zpřísněné ostrahy však největšího spojence nalezl ve speciálním nátěru, který dramaticky snižoval náklady i pracnost odstranění graffiti jak z vagónů, tak ze sloupů ve stanicích. Úvaha byla prostá - nebudou-li výtvory sprejerů vidět, přestane je ta riskantní činnost bavit, protože po ní jaksi nepřijde to zadostiučinění, ten pocit pramenící z příjezdu jimi pomalovaného vagónu do stanice před zraky stovek cestujících. Jinou historií je start používání doslova brutálních postupů sprejery, odkoukaných od berlínských “kolegů” - rytí tagů do skel i kamene pomocí diamantových hrotů. Takové výtvory pochopitelně odstranit není možné bez výměny celého skla, je zde ovšem cítit ta hranice, za kterou namísto jistého “obživování prostoru” přichází skutečný vandalismus a ničení.

Ještě později byl dokonce odsouhlasen zákon, speciálně zpřísňující postihy právě za graffiti a to včetně možnosti odnětí svobody. Stát tedy v reakci na pomalovaná města přistoupil k represivnímu přístupu, jelikož graffiti neubývalo a dlužno dodat, že asi hned tak nezmizí.