GRAFFITI

Fenomén graffiti… ač nenáviděný a potíraný, nelze mu upřít jedno - je odpovědí, reakcí na dnešní svět, společnost, architekturu. Urbanizace, nové materiály, jako beton a kov, šeď, velké, prázdné plochy bez života… taková jsou dnešní (nejen) velkoměsta. Stejně jako se málokdy občanů ptají, v jakém prostředí by chtěli žít, tak si fenomén graffiti nalezl místo jako spontánní postoj k prostředí, ve kterém dnes žijeme. Neklade si za cíl pouze asociální ničení, ve své podstatě se jedná o projev lidskosti v pustině a prázdnotě, stopu života tam, kde architekti svými projekty sídlišť, nadjezdů, podjezdů, tunelů či administrativních budov život vymýtili.

A pokud byla pro sprejery někdy nějaká plocha lákavá - přesnější slovo by bylo nábožná - byly to vždy vagóny metra. Graffiti na soupravách metra je již od pradávné minulosti této subkultury extází její seberealizace, cílem i prostředkem, symbolem i konkrétním obrazem svého tvůrce. V metru graffiti vzniklo, v tomto symbolu životnosti moderních velkoměst. Přestože je dávno pryč doba “zlatých časů”, ať již v kolébce graffiti USA či mnohem později u nás v Praze, těžko se zapomíná. Navíc, připomene-li nám ji svou křečí a vemlouvavostí čmáranec tlustým fixem na sedačce či dveřích.

Graffiti, které dnes známe ponejvíce jako nesrozumitelné obrazce na zdech, vzniklo v 70. letech 20. století v New Yorku. Jakýsi místní mladík v reakci na anonymní davy, přelévající se tímto megaměstem, “vynalezl” svéráznou možnost, jak na sebe upozornit, vystoupit z davu, zavolat “tady jsem byl já, já žiju, existuju”. Začal po sobě zanechávat specifické značky, vytvořené nejprve fixem - “Taki183” byl tím prvním, kdo začal psát svůj pseudonym po vagónech metra a následně ulicích New Yorku. A jelikož šlo činnost nadmíru zábavnou a umožňující jistou seberealizaci jiným teenagerům, tento fenomén se rychle rozšířil. Brzy pisatelé “tagů” objevili sprejovou barvu jako možnost rychle a výrazně popsat velkou plochu, začali svá jména všelijak graficky vylepšovat, obohacovat o palety barev a složité písmové struktury, to vše dávali všanc zpočátku udiveným očím obyvatel.

Fenomén graffiti přišel náhle, nezastavitelně a nepodchytitelně, stejně jako kdysi hnutí hippies jako reakce na vývoj či stav společnosti, která se jistým skupinám nezamlouvala… na rozdíl od zmíněného hnutí však přežil a byl s to se vyvíjet, nalézat nové stoupence a obdivovatele. Žije již třetí dekádu svého života a nic nenasvědčuje jeho zániku, naopak - jak přibývá betonové šedi a periférie měst se po večerech vylidňují, každým postaveným moderním domem vznikne spousta ploch, jako možností pro sprejera, jak vyjádřit sebe sama - svou duši, zmítanou rozbouřenou hladinou hormonů, volajícího do světa: “jsem tady!”. Stejně tak může jít o seriózního graffiti umělce, prezentujícího svůj um, ve snaze oživit tu šeď a vložit do ní odkaz. Třeba ho zítra semele konzumní společnost, zestárne a odroste - ten odkaz po něm třeba zůstane, možno i dlouhá léta, jako memento mládí a doby, kdy není nutno dělat kompromisy a brát ohledy na většinovou společnost.

Život sprejera může být krátký, ale pokud jednou jedinkrát vjede “jeho” vagón do stanice před pohledy lhostejných anonymních obyvatel, měl pro něj smysl… metro je na rozdíl od zdi živé, je to živoucí organismus, ovlivňující životy lidí a celého města. Co se na něm objeví, budou moct vidět tisíce lidí… pro sprejera ta největší výzva. Graffiti dělá proto, aby bylo co nejvíce vidět. Proto často vybírá frekventovaná místa, vpadne na ně pod rouškou noci, vzrušené tahy a charakteristické syčení spreje, aby druhý den plocha zářila svou novou podobou a žila, zářila barvami tam, kde ještě včera byla šeď.